Pavelec se budoucnosti nebojí: O české brankáře vždycky zájem bude

V jednom ohledu je jeho příběh opravdový unikát. Hokeji se děti začnou většinou věnovat na popud svých tatínků, dědečků nebo třeba kamarádů. U Ondřeje Pavelce tomu ale bylo jinak. Na zimák ho totiž poprvé přivedla jeho starší sestra Marcela. A tím bylo v podstatě o osudu kladenského rodáka rozhodnuto. „Jednou mě vzali na trénink a já pak už u hokeje vydržel,“ popisuje začátek své kariéry mistr světa z roku 2010.

V říjnu už tomu bude devět let, co si poprvé zachytal v NHL. Proti Tampě Bay tehdy v dresu Atlanty odchytal dvacet minut. Od té doby se ale mnohé změnilo. Minimálně tedy to, že je Ondřej Pavelec o 370 utkání v NHL zkušenější a dvě medaile z mistrovství světa bohatší. Nebýt ale jeho sestry, bůh ví, zda by vůbec skončil mezi třemi tyčemi… 

Vraťme se na úplný začátek vaší kariéry. Povězte, kdy a kde jste s hokejem začínal?
K hokeji jsem se dostal v pěti letech. Tehdy mě na kladenský zimák přivedla moje sestra Marcela.

Proč jste si vybral právě hokej? Co vás na něm nejvíc baví?
Moc na výběr jsem zrovna neměl. Jednou mě vzali na trénink a já pak už u hokeje vydržel. Na hokeji mě nejvíc baví to, že je to kolektivní sport, ve kterém se vyhrává i prohrává společně.

Jak moc jste byl vlastně v mládí veden ke sportu? Přeci jenom ve vaší rodině se už před vámi pár hokejistů objevilo…
Můj děda dříve chytal za Kladno, ale to už je hodně dávno. No a samozřejmě moje ségra. I na stará kolena ji to pořád baví (úsměv). (sestra Marcela je bývalou reprezentantkou a dlouholetou kapitánkou Kladna – pozn. red.)

Máte toho za sebou požehnaně. Několik stovek zápasů v NHL, získal jste i zlato a bronz na MS. Co byste poradil mladým hokejistům k tomu, aby byli úspěšní?
Myslím si, že na to žádná ověřená rada neexistuje. Návod na to, jak být úspěšný, ještě nikdo nikdy nenapsal.

Jaký je prozatím váš nejhezčí zážitek v hokejové kariéře?
Těch zážitků je hrozně moc. Oslavy na Staroměstském náměstí po mistrovství světa v roce 2010 byly super. Domácí mistrovství světa z roku 2015 bylo pro všechny také ohromným zážitkem. Měl jsem i štěstí být na dvou olympijských hrách. První zápas v NHL se taky nezapomíná. Vybrat pouze jeden moment ani nejde. 

Jste známý tím, že, pokud můžete, nikdy neodmítáte reprezentovat. Co pro vás vlastně znamená oblékat národní dres?
Já bych odpověděl trochu jinak. Myslím si, že spousta lidí si to vykládá hrozně špatně, když někdo na mistrovství světa z různých důvodů nepřijede. Není nikoho povinností vysvětlovat, z jakého důvodu nejede! Spousta hráčů nemluví o svém soukromí a ruku na srdce, nikomu do toho ani nic není. Těch zápasů je za sezonu v NHL hrozně moc, k tomu cestování… Kdo to nezažil, vůbec to nemůže pochopit. Já měl štěstí, že jsem byl po sezoně většinou zdravotně v pořádku a trenér měl zájem, abych přijel. Všude jinde je normální, že když se hráč omluví, tak se to neřeší. Tečka. U nás bohužel ne.

Jaké to vlastně je chytat v NHL?
Chytat v NHL je těžší, než to vypadá (úsměv).

Český hokejový svaz se momentálně hodně věnuje práci s mladými brankáři. Pod vedením Radka Tótha se konají několikrát za rok soustředění brankářů pro všechny věkové kategorie. Jak na tyto kempy pohlížíte? Zaregistroval jste třeba vzrůst zájmu o mladé české brankáře v zámoří?
Můj názor je takový, že jsme na tom s brankáři nikdy nebyli špatně. Kritika většinou přichází z řad starších pánů, kteří hráli před 40 lety. Hokej se mění a posouvá se dopředu. O to víc to mají brankáři těžší. Je výborné, že se mladým gólmanům věnují bývalí brankáři, kteří mají něco za sebou. Každé soustředění, třeba i jednodenní, může každého gólmana posunout o nějaký ten kousíček dopředu. Každopádně o české brankáře vždycky zájem byl a bude. Toho se vůbec nebojím. Akorát je škoda, že v kanadské CHL nemohou chytat evropští brankáři. Myslím, že to je postavené na hlavu a je to obrovská chyba.

Dalším z programů pro ty nejmenší je www.pojdhrathokej.cz , kde se ČSLH snaží seznámit malé hráče a jejich rodiče s hokejovými základy. Pamatujete si, jestli existovalo něco podobného, když jste začínal vy?
Když jsem začínal, tak podobné programy vůbec nebyly. Byla malinko jiná doba. Je samozřejmě dobře, že něco podobného funguje. Hlavně pro rodiče, protože jim to ukáže, že realita je úplně jiná, než si možná mysleli. 

Na závěr otázka na odlehčení. Máte představu, jaké byste dělal povolání, kdybyste nehrál hokej?
Já bych byl určitě řidič autobusu, protože jsem jim vždy záviděl, když jsem ráno vystupoval, že nemusí do školy a já jo (smích).