Pavel Francouz: Ať jsem dostal jednu branku, nebo šest, rodiče se na mě vždycky usmívali

Stejně jako mnoho dalších gólmanů, ani Pavel Francouz nezačínal svoji kariéru v brance. Do té se dostal až postupně z obrany. A jak sám říká, není vůbec na škodu, když si děti v mládí vyzkouší, jaké je to hrát na dalších postech. „Třeba ve Švédsku hrají děti jeden rok v obraně a druhý v útoku. Je dobré, když hráči vědí, jak je to i na jiných pozicích,“ vypráví reprezentační gólman.

I podle Francouze je tedy přínosné, pokud hokejisté, a nejenom ti nejmenší, vědí, jak se hraje na jakém postu. Sám dřív hrával jako obránce, jakmile se ale naskytla možnost, utekl do branky. „Byl jsem v obraně, ale vždycky jsem se pohyboval hlavně kolem naší branky, kolikrát jsem se tam motal a pomáhal našemu gólmanovi. Když byl poté možnost jít si to zkusit do branky, tak jsem to zkusil a rovnou jsem tam zůstal,“ vypráví nyní 27letý brankář Čeljabinsku.

Plzeňský rodák se v dětství věnoval řadě sportů a i díky tomu získal předpoklady pro to stát se skvělým gólmanem. „Dělal jsem gymnastiku, karate, pozemní hokej, florbal. Nebylo to samozřejmě všechno najednou, ale postupně. Hokej pro mě ale byl vždy sport číslo jedna. Asi jsem to tak měl v srdci a bavil mě víc než vše ostatní,“ prozrazuje.

To, jak je důležité mít kromě hokeje ještě další doplňkový sport, poznal na vlastní kůži. „Pružnost do branky jsem získal během karate a během gymnastiky se ta pohybová koordinace ještě více rozvinula, takže se dá říct, že jsem z toho v hokeji dost čerpal,“ nabádá i další malé hokejisty, aby nepodceňovali komplexní pohybovou přípravu.

„Hokej pro mě ale byl vždy sport číslo jedna. Asi jsem to tak měl v srdci.“

Pavel Francouz, reprezentační brankář a mistr extraligy ze sezony 2014/2015

I přesto, že Francouzovi rodiče žádný sport profesionálně nedělali, jejich syn si na nedostatek pohybu nemohl stěžovat. Navíc měl proti dalším kamarádům z hokeje i velkou výhodu. „Rodiče se nevěnovali žádnému sportu, takže mi do toho mého nemohli kecat. Když pak rodiče křičí na kluky z tribuny, tak je to akorát vystresuje a sváže jim to ruce,“ vysvětluje.

Děti by měly hrát hokej především pro zábavu a dobrý pocit, ne aby si jejich prostřednictvím naplňovali rodiče své nesplněné sny. „Když člověk vyjede na led, tak jde vše ostatní stranou. Jde o to si to tam hlavně užít,“ zdůrazňuje. „Ať jsem dostal jednu branku, nebo šest, rodiče se na mě vždycky smáli a řekli: ,Dobrý, jdeme domů.‘ Díky tomu jsem měl vnitřní klid a nemusel se kvůli nim stresovat.“

Právě ze svých prvních hokejových zkušeností čerpá i v současnosti jako profesionál. „Když je člověku nejhůř, tak si musí vzpomenout, jak hokej bral, když byl malý, a snažit se to nastavit stejně.“